Toto je příběh o malém nočním dobrodružství, o kouzlu v noční Olomouci, o žebrácích, o harfistce u Sloupu Nejsvětější Trojice a... Jimi Hendrixovi.
Žijeme ve dvou různých světech. Ten první je většinou plný světla, barev a různých zvuků. Ten druhý je naopak potemnělý. Barvy z něho mizí do míst, kam lidské oko nedosáhne. Existují v něm zvláštní zvířata, která spíše zaslechneme, než uvidíme. A lidé? Lidí je v něm mnohem méně, protože zůstávají většinou skryti. Ve svých příbytcích hledají svoje sny, aniž by tušili, že jejich sny mohou žít někde tam venku v temnotě... pod světlem lamp, hvězd a někdy pod hradbou mračen. O čem je řeč? O dni a noci. A o těch zvláštních cestách ven - nočních dobrodružstvích - i když ten pojem by mohl mít úplně jiný význam. Každopádně, nedovedu úplně vysvětlit, proč jsem se rozhodl jít té noci ven. Možná mě doopravdy baví se v noci potulovat liduprázdnými uličkami... anebo jsem se v penzionu prostě nudil. Puchýře na nohách a únava po celodenním zkoumání Olomouce, kde jsem byl už druhý den (ze tří) na dovolené, mne přesvědčovaly, abych dál ležel na posteli. Pustil si televizi, četl nebo to prostě zalomil. Jenomže noční vzduch horkého léta, kdy můžete venku chodit jen v tričku a kraťasech, má zvláštní kouzlo a moc. A možná se v něm už linulo cosi neviditelného a neslyšitelného, co říkalo, aby člověk šel bezcílně bloumat ulicemi. Prostě jen jít... Míjel jsem řídce osvětlená okna budov a hlučné bary na rozích ulic, dokud jsem nespatřil temnou siluetu velké stavby, jejíž tvar mi nic neříkal. Bez většího přemýšlení jsem zamířil tím směrem a pak se vydal ještě blíž, když jsem zaslechl zurčení vody. Přímo vedle té budovy - která se na ceduli nasvícené mobilem - představila jako kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, stála malá kašna. Tvarem připomínala vysokou kamennou vanu, do které stále přitékala vody z kamenného reliéfu lví hlavy. Pochopil jsem, že je to ona nejmenší kašna Olomouce, kterou jsem přes den marně hledal u Chrámu sv. Mořice, kde se podle tištěného průvodce z místního "íčka" měla nacházet. Přesněji řečeno, kašna se měla nacházet poblíž chrámu, což byla svým způsobem pravda. Chrám sv. Mořice byl asi jen o tři ulice dál. Ale napsat, že je přímo vedle kostela Panny Marie by bylo přece jen praktičtější...
Tóny harfy
Chvíli jsem naslouchal tekoucí vodě, kterou rušil svým zpěvem jen noční hmyz. A pak se vydal temnými uličkami dál až k náměstí, ze kterého shlíží na okolí opravovaná budova radnice a Sloup Nejsvětější Trojice. Přestože podobných sloupů naleznete v naší zemi mnoho, tento je ojedinělý svou velikostí, uměleckým zpracováním i přítomností kaple uvnitř. Událost jeho svěcení byla ve své době natolik významná, že se jí zúčastnila i jediná žena na českém trůně, královna Marie Terezie. Je rozhodně hezké ho vidět ve dne i v noci, když je celý nasvícen. Ale tentokrát zde bylo ještě cosi navíc. Přicházela od něho hudba. Nějaký strunný nástroj, beze zpěvu.
Došel jsem až ke sloupu, který byl řídce lemován lidmi. Někteří seděli na lavičkách, další na podstavci sloupu. A mezi nimi vynikala jedna slečna. V té tmě a žlutém venkovním osvětlení bylo těžké rozeznávat nějaké detaily. Měla delší vlasy, brýle a nohy na boso. Hudba vycházela z jejích prstů, které tančily po strunách harfy. Před harfou ležel otočený klobouk na peníze, ale rozhodně nevypadala jako jeden z místních žebráků, kterých je v Olomouci požehnaně. Ostatně dva z nich, již značně přiopilí, seděli kousek od ní. Jednomu jsem říkal prodavač pohlednic. To protože jsem ho potkal už během dne a prodával pakl pohledů s kostelními interiéry, které údajně sám nafotil. Za stovku pohledů nechtěl nic, než na pivo.
V tu chvíli přijíždělo po náměstí ze shora auto. Starý veterán s otevřenou střechou byl plný hulákajících mladých lidí a dělali všechno možné, aby všichni viděli (a hlavně slyšeli), že jedou kolem.
"Parchanti-zasraný-nemůžete-bejt-potichu-tady-hraje-hudba!" začal řvát prodavač pohlednic. Na projíždějící posádku automobilu to udělalo asi stejný dojem jako kdyby zabzučela moucha. Nicméně jen projeli kolem a zmizeli za zatáčkou. Tóny harfy se tak mohly opět nerušeně proplétat kolem svých posluchačů. Bylo tam několik zamilovaných párů s rukama kolem ramen i samostatní jedinci. Občas se někdo zvedl ze svého sezení a šel hodit do klobouku peníze. Někdy i s poděkováním. Pak slečna dohrála a ozval se potlesk. A vzápětí spustila novou píseň, ke které přidala tentokrát i zpěv. To malé místo na náměstí se stalo prostorem absolutní pohody a vnitřního klidu. Za chvíli přisedla i jedna vietnamská rodina, do jejichž bistra jsem chodil na jídlo. Vlastně zde byla většina hlavních aktérů, které jsem v Olomouci během dovolené potkal. Každá tvář zde mi najednou přišla jako tvář starého známého.
"Já jsem spíš na ten rock´n´roll," ozval se podnapilý hlas druhého žebráka, který seděl poblíž. Harfistka se jen usmála a pokračovala ve hraní. Začaly mne napadat scény, co mi to jen vše připomíná. Bylo to jako film, kde hlavní aktér potká anděla, který vypadá jako zcela obyčejný člověk, ale jediným svým činem nebo slovem přinese do okolí nerušený klid. Ale slečna mohla být i elfkou, která na prastarém místě kouzlí pouze tóny svého hudebního nástroje.
Do klobouku přišly další peníze a slova díků, protože jen málokdo šel kolem, aniž by se na chvíli nezastavil.
Jimi Hendrix nás vidí!
"Já poslouchám teda rock´n´roll, ale umíte to," řekl žebrák na lavičce.
Kolem prošli dva majitelé čtyřnohých miláčků. Jeden z dovádějících psů byl tuším jack russell teriér... Pak se ozval potlesk, protože harfistka najednou zmlkla.
"Zahrajte na to nějakej rock´n´roll," chtěl žebrák.
"To já neumím," řekla harfistka s rozpačitým úsměvem.
"Ale jooo."
"To nejde na harfu," nedala se slečna a spustila novou píseň. Uplynulo už půl hodiny a lidé kolem sloupu se střídali. Někteří odešli a noví přišli. I v tom přítmí bylo vidět v jejich tvářích jakési vnitřní pohnutí. Oba žebráci si začali broukat a zkoušeli zpívat spolu s harfistkou. Jazyk byl cizí. Zpočátku jsem myslel, jestli není vymyšlený, ale pak mi podle slova "šiva" došlo, že to bude něco indického.
"Já jsem spíš na ten rock´n´roll," řekl žebrák. "Umíte na to zahrát Jimi Hendrixe?"
Harfistka vyprskla a kouzlo se přerušilo. "Neumím na to zahrát Jimi Hendrixe...šiva šivaaa," odpověděla, snažíc se rozesmátému hlasu navrátit ztracenou rovnováhu.
"To nevadí! Umíte to dobře. Jimi Hendrix nás vidí!"
Blížila se dvaadvacátá hodina a harfistka slíbila poslední píseň. Tentokrát už v češtině. Píseň pronikala do uší obecenstva, které pomalu řídlo. Prodavač pohlednic, který si už patrně zapamatoval nějaká slova, se občas v kontrastu přidal svou alegorií zpěvu.
"Ano!" pobídla ho harfistka vesele, když prodavač pohlednic správně zanotoval část textu.
"Já jsem spíš teda na ten rock´n´roll," oznámil žebrák na lavičce. "Dřív jsem hrál..."
"Já jsem hrál na kytaru a na bicí," zavrčel prodavač pohlednic, zatímco se zvedal z kamene sloupu a vrávoravým krokem šel až ke čtyřčlenné partě mladých lidí, co sem došla z nedaleké hospody.
"To snad nemyslíte vážně?!" řekl ostrým tónem jeden z kluků. "Vy jste podvodník, pane! Říkal jste předtím, že vybíráte peníze pro vaši kamarádku. Já jsem vám je dal. Teď ještě chcete cigarety. Slečna tady krásně hraje a vy jste ji normálně podvedl! Prodavač pohlednic se bezeslovně otočil a vrátil se k harfistce. Kouzlo písně mizelo, ale zůstávalo v ovzduší noci, zatímco slečna balila svou harfu do futrálu. Žebrák z lavičky jí něco tiše povídal - patrně to byla pochvala.
"To je tou harfou," odpovídala. "A tím místem."
Pak si hodila svůj sbalený hudební nástroj na záda a požádala mě, jestli bych jí mohl poslat videa, co jsem natočil. I když jsem seděl stranou, asi jsem nebyl úplně neviditelný. Což mi připomíná, že bych se měl jít podívat na nahrávky v mobilu a splnit svůj slib.
