Podpis Christophera Paoliniho

Když nakladatelství Fragment ohlásilo před několika měsíci příjezd spisovatele Christophera Paoliniho do Prahy, nebylo nad čím přemýšlet. Coby věrný fanoušek fantasy žánru jsem si 5. května zakoupil lístek na vlak do hlavního města, naložil do batohu Odkaz Dračích jezdců a vyrazil...

Cesta rychlíkem z Hradce Králové příjemně ubíhala v poloprázdném vagónu, ve společnosti Eragona a Broma (pro ty, kteří knihu nečetli, dvě z hlavních postav prvního dílu), kteří cestovali dále do Teirmu. Venkovní teploty se prozatím držely na příjemných dvaceti stupních a Praha se blížila. Nečekaná komplikace nastala na zastávce Praha – Vysočany, když moje kupé navštívila průvodčí a řekla: „Nečekaná kolize bezpečnostního protokolu. Za chvíli přijede technik, ale nevíme, co s tím je a jak dlouho bude trvat oprava. Může to být prkotina a taky to může trvat několik hodin. Tak jestli chcete počkat anebo musíte dojet zbytek cesty metrem.“

Ach, hezky to začíná, pomyslel jsem si.

Kolem se míhaly různé hlasy spolucestujících:

„Tak a kde teď rychle shánět lístek na metro...?“

„Můžeme v metru použít lístek od drah do Prahy?“ (průvodčí se trpělivě usmívala)

Vlak se rychle vylidnil. Vyhlédl jsem z okénka a pozoroval, jak nádražní budova polyká brumlající cestující.

Přemýšlel jsem co dělat, ale protože bylo krátce před dvanáctou a setkání s Paolinim mělo začít v Luxoru až od šestnácté hodiny, rozhodl jsem se počkat. Pauzy jsem využil k návštěvy toalet a pak už jsem jen zevloval po nádraží. Uběhlo asi dvacet minut.

Trpělivost přináší růže..., ale každá růže zvadne. Už jsem se na peróně otáčel k odchodu, abych také využil služeb metra, když průvodčí u vlaku zničehonic zakřičela: „Kdo s náma chce na Hlavní nádraží, ať nastoupí.“ Vrhnul jsem se k vlaku dřív, než mi v nenadálé rychlosti stačila zabouchnout poslední dveře před nosem a mohlo se pokračovat. Vagón jsem měl tentokrát prakticky sám pro sebe.

Na Hlavním nádraží jsem si ještě koupil něco k jídlu, protože jsem pochyboval, že na něco takového bude potom byť jen pomyšlení - natož čas.

Bylo půl jedné po poledni. Podle mnou vytvořeného itineráře jsem měl dorazit do Luxoru kolem čtrnácté hodiny, protože jsem poněkud naivně předpokládal, že mi dvouhodinový předstih bude stačit. Proto se současně velmi omlouvám Christopheru Paolinimu a především jeho fanouškům, že jsem tak hrubě podcenil jejich množství a osobní odhodlání.

Možná mi měly být varováním těžknoucí mraky, které se zabarvovaly do šeda, zatímco jsem bezcílně bloumal ulicemi kolem Václaváku a prozkoumával jejich tajemství. Obešel jsem Václavák kolem dokola a stanul u zadní části Národního muzea, když jsem se konečně rozhodl vyrazit k cíli dnešního dne – k Paláci knih Luxor. Nastalo tiché varování číslo dvě, že je něco v nepořádku. Cestu mi zahradil nekonečný proud anarchistů, kteří na místě zrovna halasně protestovali za legalizaci marihuany a narušili tak časově můj itinerář.

Když jsem se blížil k Paláci knih, bylo okolo 14:10. Do očí mne udeřila podezřelá fronta, která začínala u nejbližšího stánku s klobásami a končila – ano, zcela správně – u vchodu do Luxoru. Jiskřička naděje – že fronta by mohla být přece jenom na něco jiného – pohasla, když jsem se rozhlédl po přítomných. Zelení, popř. modří draci na obálkách knih, které dotyční třímali v rukou, se nedali s ničím splést. Tohle byla fronta na autogramiádu Christophera Paoliniho.

Se svěšenými rameny jsem se postavil na konec a čekal. Ještě stále jsem měl v hlavě představy o zaplněném přednáškovém sále, krátkém povídání o knize a následné autogramiádě. Mezitím se za mne postavila další Paoliniho příznivkyně, za ní se postavila matka se svým synem, poté dva kluci s batohy na zádech a pak už jsem se jen občas ohlédl dozadu, abych viděl, jak fronta roste geometrickou řadou. Už v tu chvíli jsem Paoliniho litoval a to byl teprve začátek...

„That´s good! Keep reading!“

Přibližně okolo patnácté hodiny se nebe rozhodlo ochladit naše nadšení a začalo drobně pršet. Nikomu se stále nechtělo otevírat deštník, takže déšť přidal na intenzitě.

A co lidé chodící okolo? Často si proráželi cestu naší frontou, většinou s krátkým zastavením a slušným požádáním – někdy i jen s jednou, druhou nebo žádnou z předchozích variant – prostě jen šli...

Často se mi též poštěstilo plnit roli informačního terminálu, neboť řada lidí se zajímala, co se tam bude dít, popřípadě, jestli se tam bude něco rozdávat zadarmo. Nutno dodat, že turisté z ciziny nebyli ve zvědavosti oproti domorodcům nikterak pozadu a některým z nich jsme museli zapózovat na fotografii. Někteří poděkovali za informaci a šli dál. Někteří nám věnovali trpný úsměv a jakýsi postarší pán na všechny zvolal: „That´s good! Keep reading!“

Okolo šestnácté hodiny začalo podruhé drobně pršet a tento stav, s krátkými přestávkami, trval až do doby, kdy jsem opouštěl Luxor. Ale tak daleko ještě nejsem. Stále stojím poblíž stánku s klobásami ve frontě, jejíž konec se mi již rozmazal v dáli.

Asi deset minut po šestnácté hodině jsme uslyšeli od Luxoru jakýsi hukot a hlasy, kterým bylo těžko rozumět. Oproti těm vzadu jsme stále byli velmi blízko hlavního vchodu. Ale bohužel ne dost.

„...Christopher Paolini...speciální překvapení pro všechny...zavítal do...,“ uslyšeli jsme ze svého místa.

Pak se ozval zvučný hlas, hovořící jednoznačně rodilou angličtinou. Rozeznal jsem Paoliniho, který se omlouval, že nemluví česky. Zbytek jeho slov bohužel zanikl v hluku kolem.

Krátce na to, se fronta poprvé pohnula drobně kupředu, ale poblíž klobás jsme stáli ještě nejméně hodinu. Organizátoři akce pravidelně opakovali instrukce, takže se nám brzy podařilo zjistit, co si můžeme připravit. Protože Christopher napsal a vydal čtyři knihy, mohl si každý dát podepsat maximálně čtyři knihy – s osobním věnováním pouze do jedné z nich. Každý si měl také napsat své jméno na papírek. Všichni sice měli Christophera rádi, ale jazyková bariéra a případné rozpaky se odstranit nedaly a mohly nepříjemně zdržovat. Ve frontě už totiž stálo nějakých tisíc lidí.

Spokojeně jsem si poklepal na svůj batoh, neboť lístek se jménem jsem si vytvořil již doma a vložil do Eragona. Také zprávu o tom, že autor podepisuje každému čtyři knihy jsem přijal s uspokojením. Byť jsem měl určité pochybnosti, že pochodím víc jak s jednou knihou, vzal jsem si s sebou box s prvními třemi díly a jako doplněk publikaci k filmu Eragon (poslední díl Inheritance mám teprve na seznamu do budoucna plánovaných knih). Čtyři knihy jsem měl tedy v rukou.

Sedmnáctá hodina přišla velmi rychle a vchod do Luxoru se přece jenom trochu přiblížil. Pak přišla maminka slečny stojící za mnou a oznámila: „Tady stojíte ve frontě, ale ti vzadu už kvůli silnici nemají kam uhnout, tak jsou všichni vedle sebe.“ (později se fronta rozšířila i na druhý chodník).

Zúčastněně se na sebe všichni usmějeme a já nevím, jestli mám víc litovat Paoliniho nebo jeho věrné čtenáře na konci fronty...

„Draci? To je nějaká víra?“

Někdy okolo 17:30 jsem - už lehce promrzlý z nepřestávajícího deště – konečně stanul před vchodem do Luxoru. Zaměstnanci jakéhosi stánku nebo kavárny procházeli kolem a nabízeli zdarma kalíšky horké čokolády. Zaměstnanci Luxoru naproti tomu rozdávali čisté papírky pro napsání jména. Kolegiálně jsem zapůjčil slečně za mnou propisku, neboť v tak těžkých časech si všichni musí pomáhat - zvlášť jde-li o příznivce fantasy žánru.

Začal jsem být však lehce nervózní a stále častěji tahal ven mobil, abych se podíval kolik je hodin. Poslední vlak mi odjížděl v devatenáct hodin. Začal jsem vymýšlet různé scénáře, co dělat, pokud by mi došel čas. Co bude větší bláznovství? Otočit se před Paoliniho stolem a jít domů bez podpisu? Anebo si nechat ujet poslední spoj a nést všechny z toho plynoucí následky? Samozřejmě, mohl jsem začít přemlouvat lidi přede mnou, aby mne pustili. Ale stačilo by, aby se jeden z nich zasekl a byl by konec.

Nakonec jsem se, stejně jako v případě zmíněného vlaku, rozhodl držet trpělivosti a čekat na růže. A pak to najednou přišlo. Zpráva, která byla jako dar z nebes. Hlas z amplionu zničehonic oznámil: „Dámy a pánové, holky a kluci, vzhledem k tomu, že venku stále ještě čeká tisíc lidí, jsme se rozhodli omezit počet podepisovaných knih na dvě vaše nejoblíbenější. Je třeba být solidární se všemi, co čekají venku na dešti, protože jinak by se akce protáhla o dalších šest hodin...“

Venku proběhla vlna nesouhlasného šumu. Ale já tento ústupek vítal, protože se postup lidí přede mnou drobně urychlil. Po osmnácté hodině jsem pronikl před eskalátory vedoucí do prvního patra, v lanem vyhrazené části průchodu. Ještě stále přicházeli noví a noví lidé s knihou na podpis. Někteří se snažili dostat dovnitř nekalými způsoby, ale zaměstnanci Luxoru pokaždé rychle obnovili řád s profesionální slušností a ocelovou trpělivostí.

Z Luxoru právě šly ven dvě postarší dámy. Došly až k naší frontě a zamířily ke dvěma klukům, co stáli přímo přede mnou. Začaly se zajímat, o čem je Paoliniho kniha.

„To je o dracích,“ vysvětloval jeden z nich rozpačitě.

„O dracích?“ opakovala dáma překvapeně. „To je nějaká víra?“

Přiznávám, že tahle další otázka mě šokovala i pobavila současně, protože ztotožnění Eragona s esoterikou jsem opravdu nějak nečekal. Ale to se již fronta opět pohnula kupředu a já stanul přímo před eskalátorem. Připravil jsem si knihy do ruky. Bylo to trochu dilema - vybrat dvě nejoblíbenější, ale nakonec jsem se rozhodl pro Eragona a Eldest, byť se mi Brisingr líbil možná trochu více než Eldest. Byly to však první dvě...

Fantazie je zrcadlo reality

Po několika minutách uvolňuje zaměstnanec Luxoru průchod na eskalátor pro mne a další čtyři za mnou. Vyjíždím do patra, kde čekají další zaměstnanci a ukazují směr. Kolem jsou regály s knihami a stolky. Opět se ocitám ve frontě, která zatáčí někam za roh. Odtamtud jsou slyšet různé hlasy a angličtina. Pak už šlo všechno velmi rychle. Najednou se ocitám u stolku a podávám vybranému zaměstnanci knihy, který je Paolinimu řadí na stolek. Christopher energicky vykresluje svůj nenapodobitelný podpis a snaží se, aby každého návštěvníka alespoň krátce oslovil. Na sobě má tradičně džíny, košili a oválné brýle. Působí charismaticky a nenuceně. Rychle vytahuji mobil a udělám asi čtyři fotky, než přijdu na řadu. Pak Christopher Paolini podepisuje můj Eldest a nakonec bere do ruky výtisk Eragona s mou jmenovkou. Cedulku přečte, zdvihne oči a usměje se.

„Jakub?“ pokouší se pouze s drobným přízvukem o češtinu.

„Yes,“ přitakám, rovněž s úsměvem.

„Good name!“ řekne, zatímco píše věnování. (nemůžu nesouhlasit!)

Poděkuji za kompliment i autogram, vezmu podepsané knížky a mířím ven. Bylo asi 18:35 hodin. Dost času dojít pohodlným krokem na nádraží. Ještě jsem se však krátce zastavil, abych si prohlédl věnování a podpis od jednoho - člověka. Člověka, který napsal zajímavý fantasy příběh na základě svého vlastního zajímavého životního příběhu. Člověka, který dokázal, že fantazie je zrcadlo reality. Ale že je to současně právě ona realita, která nás všechny tak klame, neboť nás přesvědčuje, že věci jsou příliš těžké a složité, než abychom se o ně pokoušeli. Christopher Paolini se realitou oklamat nedal a napsal čtyři romány, kterých se celém světě prodalo přes pětatřicet milionů výtisků. Lze ještě třeba říkat víc?

Možná přece ano. Když jsem mířil po druhém eskalátoru dolů z patra, uslyšel jsem za sebou hlas otce slečny, která stála ve frontě za mnou. „Nashledanou v další frontě.“

Otočil jsem se a s úsměvem přikývl. Něco mi v tu chvíli říkalo, že jsem Christophera Paoliniho neviděl naposledy.

P. s.: Druhý den jsem si na Facebooku přečetl, že Christopher Paolini podepsal skutečně všechny knihy. Jejich počet byl nakonec omezen pouze na jednu na osobu. Autogramiáda skončila někdy kolem půlnoci...ale Christopher přežil.

P. p. s.: Pokud tohle čte někdo, kdo stál ve frontě: jste vítáni, přátelé! facebook.com/jakub.holman