Jak jsem potkal českého krále

Ačkoli v současných poměrech může název evokovat vše možné, nejedná se skutečně o žádnou satiru, sci-fi povídku o cestování časem, ani recenzi divadelní hry. Je to jen malé svědectví o člověku – vzpomínka na jedno neobyčejné setkání...

Ten den bych zřejmě nazval dnem, kdy se živoucí minulost setkala s živoucí přítomností. Živoucí minulostí však v žádné případě nenazývám starého pána, pětadevadesátiletého, opatrně našlapujícího s hůlkou, čestného hosta celé akce, ne nepodobného císaři Františku Josefovi I. Psal se rok 2008 a v Brandýse nad Labem začaly historické oslavy nazvané „Audience u císaře Karla“. Tamní zámek byl totiž pro posledního rakousko-uherského panovníka domovem ve šťastnějších časech. Nyní se zde konala vzpomínka na toto historické období, ale i na dobu Třicetileté války. Všude v zámeckých prostorách byly rozložené stany a kolem se pohybovali vojáci v dobových uniformách různých staletí, z historických spolků domácích i zahraničních. Avšak důvodem jejich přítomnosti, v tak hojném počtu nebyla pouze samotná slavnost, nýbrž přímo její čestný host, který přijel, aby obdržel čestné občanství města. Dr. Otto von Habsburg, mám-li použít jeho občanské jméno, byl nejstarším synem právě jmenovaného rakouského císaře a posledního českého krále Karla. Jeho jméno se však nestalo známým pouze pro svou minulost. Otto von Habsburg si získal vlastní místo v historii, svým celoživotním bojem za určité ideály. Když nemohl po otcově smrti stanout v čele univerzální monarchie, ztotožnil se s myšlenkou evropského sjednocení a na poli Evropského parlamentu potom prosazoval ideu jednotné křesťanské Evropy. Na témže poli rovněž bojoval za svobodu středoevropských národů ze sovětského područí. Jako jediný z poslanců nepotřeboval tehdy tlumočníka a díky svým znalostem mohl hovořit i latinsky. Pro své upřímné jednání se stal váženou osobností nejen u svých příznivců, ale rovněž i u svých protivníků, což v politickém světě rozhodně není obvyklým pravidlem...Jaký budil respekt, snad nejlépe dokládá svědectví československého prvorepublikového diplomata prince Františka Schwarzenberga, jenž svůj odjezd za Otto von Habsburgem sdělil Janu Masarykovi, který odpověděl: „To je dobře, jen jeďte. To víte, já za ním jet nemohu...“

Dorazil jsem do rozlehlých prostor zámeckých zahrad v době, kdy se již vše schylovalo ke slavnostní vojenské přehlídce. Za pochodových melodií královéhradecké Vojenské kapely, napochodovaly historické pluky na připravené prostranství, před veliké pódium. Zde již stojí Jeho Císařská a Královská Výsost, Otto von Habsburg, obklopený snad všemi zástupci společnosti. Jsou zde političtí činitelé, příslušníci šlechty, kléru, řeholních a rytířských řádů, vysocí důstojníci armády ČR a samozřejmě stovky dalších, kteří si přišli prohlédnout celou slavnost. Po většinu času stojím na špičkách, abych vůbec něco viděl. Vojska jsou nastoupena a pokud jsem na počátku hovořil o spojení minulosti s přítomností, následuje chvíle, která to dokazuje. Zástupce generality Armády ČR zdraví historické pluky za Radeckého pochodu. Slova se ujímá ředitel zámku a organizátor slavností, pan PhDr. Milan Novák, které následně předává Jeho Výsosti. Jeho Výsost se omlouvá, že už ve svém věku bude hovořit pouze německy, protože už neovládá tak dobře český jazyk. Mluví však zcela plynule a spatra! Vzpomíná na svého otce a děkuje, že mu čestné občanství města umožnilo, aby opět mohl být Čechem. Současně také přidává vlastní poselství, že středoevropské národy by se nikdy neměly vzdát své identity a své historie. Odeznívá potlesk a vojáci se zbraní začnou vzdávat čest. Hraje se hymna Zachovej nám Hospodine a Kde domov můj. Češi sice údajně monarchisté nejsou, ale v té atmosféře vše vyhlíží trochu jinak. Rychle přecházím k pódiu. S početným doprovodem kráčí arcivévoda pomalu k autu, které ho má dovézt do Staré Boleslavi ke Chrámu Panny Marie, kde má proběhnout pietní akt za padlé vojáky. „To je ten nejstarší syn krále...,“ slyším od lidí kolem. Návštěvníci, patrně z Bavorska, vykročí vpřed a zdraví Jeho Výsost: „Grüß Gott!“ Pak se arcivévoda konečně dostane k autu, ještě všem zamává z okénka a odjíždí k další destinaci. Jdu rychle k hlavní silnici a ještě chvíli pozoruji část nekonečného proudu pochodujících vojáků. Poté i já vyrážím ke Chrámu Panny Marie, kde se koná mše svatá s přítomným Palladiem Země české a ostatky bl. Karla, císaře a krále, otcem přítomného Otty von Habsburg. První část denního programu je u konce. Se smíšenými pocity se vracím k zámku. Muž v černém u vchodu, přikyvuje na ukazovanou pozvánku. Stoupám do společenského sálu, kde je již spousta hostů. Chvíli diskutuji s přáteli, všichni jsme však plni očekávání. Asi po hodině přichází dr. Novák a nahlas ohlašuje Jeho Císařskou a Královskou Výsost. Arcivévoda přichází mezi nás. Dr. Novák předává arcivévodovi dar - veliký dort v podobě staré české královské červenobílé vlajky, s císařskou orlicí uprostřed. Arcivévoda se chápe šavle, aby mohl dort slavnostně nakrojit. Poté následuje možnost s arcivévodou promluvit, ovšem lidé toho většinou využívají pro získání podpisu. Tvoří se nekonečná fronta. Arcivévoda téměř hodinu a půl trpělivě podepisuje knížky s Habsburskou tématikou, fotografie..., ba dokonce samotné pozvánky a letáky na „Audienci u císaře Karla“ od lidí, kteří si nic jiného nepřinesli. V tu chvíli se mi vybavuje nedávná návštěva českého prezidenta v našem městě. I on byl zavalen žádostmi o podpis, ovšem nešťastníky s letáky odmítl s tím, že „podobné papírky“ nepodepisuje...

Arcivévodu nakonec vysvobodil dr. Novák a pak přišla chvíle, tolik nervózně očekávaná mnoha přítomnými – soukromé audience. I přesto bylo žadatelů tolik, že individuální přijetí bylo až na výjimky vyloučené. Moje skupina jde na řadu téměř jako poslední. Její jádro tvoří delegace Koruny České a doprovází jí také paní Dagmar Havlová. Vcházíme do přijímací místnosti. Arcivévoda povstává od stolu a s každým se osobně zdraví podáním ruky. Přichází čas na osobní poselství...Během těch okamžiků jsem nemohl nepřemýšlet nad novodobými českými dějinami. Jak by vypadala naše zem, kdyby 14. listopadu 1918 nevyhlásilo Národní shromáždění republiku. Karel I. by zůstal králem a nezemřel by na Madeiře, Masaryk by byl možná premiérem...po Karlovi by nastoupil Otto...a dějiny by šly zcela jinou cestou. Lze pouze spekulovat, ale s největší pravděpodobností bychom byli ušetřeni dvou zrůdných totalitních experimentů, aniž by Český stát a národ ztratil zrušením tradic (více než) svou tvář. Ovšem běh dějin změnit nelze, byť se z něho lze poučit...

Otto von Habsburg zůstával především realistou. Věděl, že jeho šance na návrat na trůn svých předků v Čechách, jsou prakticky mizivé, proto se o něj nikdy nepokoušel. Současně je však třeba zdůraznit, že se tohoto nároku nikdy nevzdal ani pro sebe, ani pro své potomky. Proto, aniž by současně bylo nutno nějak zpochybňovat současnou existenci republikánského zřízení, zůstává Otto von Habsburg pro mnohé legitimním českým králem. Že nikdy nevládl, věc nijak neovlivňuje. Panovníka nedělá panovníkem výše jeho moci. I naši východní evropští sousedé zůstávají republikami a přesto uznávají tituly svých králů. A kolik reálné moci užívá vládnoucí švédský král...?

Otto von Habsburg zemřel 4. července 2011 ve věku 98 let. Ten jediný den, během něhož jsem potkal českého krále, se možná někomu bude zdát, jako příliš málo času...Dovoluji si však tvrdit, že jsem během něho poznal něco z člověka, který byl nejen legitimním českým králem, ale především osobou, jejíž přirozeností byla lidskost. Pevný ve svém přesvědčení, pevný svou osobností, ale ke každému velice zdvořilý, neváhajíc rozdávat přátelský úsměv. Otto von Habsburg byl aristokrat. Aristokrat nejen rodem, ale i duchem. A tak na něho budu rovněž vzpomínat. Poslední sbohem, Vaše Veličenstvo!