Má cesta do revoluční Francie

V předchozích letech jsem napsal řadu článků o Francouzské revoluci, zcela ponořený do tohoto historického období. Literární pokus, z něhož zveřejňuji tuto ukázku, se zdál být postupem času zkrátka nevyhnutelným... Celý příběh, leč fiktivní, bude zařazen do historických reálií (nebo se jimi bude alespoň inspirovat). Protože však tyto reálie mají díky lidské povaze několik různých výkladů, čerpal jsem informace z knih historiků "Modrých" i "Bílých"...a uvažoval, jak to asi tenkrát mohlo skutečně být.

V.

Tělo Maximilliena Robespierra bylo stále přítomné, ale mysl bloudila již kdesi jinde, a jak Robespierre doufal, byla již na cestě ke Stvořiteli všehomíra. Robespierre nebyl nikdy ateista a ateisty přímo pohrdal. Jejich přímým ztělesněním byl Fouché, ta proradná sketa, která opustila jeho sestru přes slib zásnub. Ovšem ještě před chvílí, když bral třesoucími prsty zbraň a přikládal si ji pod bradu, měl obrovský strach. Ne ze smrti. Ale z Boha a jeho trestu. Když viděl, jak se všude kolem něho hroutí vše, co budoval a čemu zasvětil život, napadlo ho, zda přece jenom neměli pravdu kněží a aristokraté. Nepřestal je nenávidět, ale... mohli mít pravdu. A v takovém případě by Robespierre zasloužil věčné zavržení za všechny zločiny a krev, kterou prolila jeho republika.

Teď již strach neměl. Necítil již nic zlého. Jen obrovský klid a něco, co by šlo nazvat všeobjímající láskou. Začal vidět momenty ze svého života, což bylo další dobré znamení, které ho potěšilo. Říkalo se, že když člověk umírá, promítne se mu před očima celý jeho život. Robespierre byl maximálně spokojen. Znamenalo to, že se tam už nevrátí, že z něho spadne tíha světa, že se vyhne popravě gilotinou. Což byla možná ta věc, před kterou utíkal nejvíce. Nemohl skončit stejně jako On...

Maximillien Robespierre odložil zbraň a rozhlédl se kolem. U stolu spatřil Saint-Justa, věrného Saint-Justa, jak se stoickým klidem popíjí čaj a čeká na svůj neodvratný konec. Ten však nepřichází. Vojáci dole před domem stále ještě čekají před vraty. Maximillienův bratr Augustin je vyhlíží z okna. Říká, že jeho nikdy nedostanou. Saint-Justovi je to jedno a dál pije čaj. Mrzák Couthon neustále popohání svého lidského nosiče sem a tam po místnosti a poté ke schodům, jakoby hledal cestu k úniku. Robespierre hledí na ten poslední pokus zoufalé mysli a je mu ho líto. Couthon bez rozpaků poslal na smrt krále Ludvíka, ale Robespierre věděl, že kdyby mu přikázali, aby zatáhl za lano, které uvolňovalo břit, neudělal by to. Couthon si nerad špinil ruce něčí krví, dokonce ani tou svojí. Neměl na to žaludek. Proto skončí pod gilotinou. Ale vlastně ne! Tato Robespierrova poslední bašta, která se během chvíle změnila, v myší past je už zase volná. Vojáci odcházejí a napětí se uvolňuje. Budou žít. Robespierre, uvězněný v toku času vlastních myšlenek, si už vůbec neuvědomoval, co se s ním vlastně děje. A bylo mu to jedno...

VI.

Maximillienu Robespierrovi ubíhal před očima celý jeho život, který důvěrně znal, ale vše mu připadalo zmatené. Všechny události totiž plynuly časem zpět, a přesto je prožíval, jakoby právě probíhaly. Bylo to, jakoby dělal kroky dozadu a současně šel vpřed. A ty kroky nyní mířily do biskupské rezidence v Arrasu. Uvnitř se všude třpytila zámecká nádhera a Robespierre si zde připadal jako doma, přestože jeho vlastní příbytek se tomuto místu nepodobal ani vzdáleně. Robespierre vstoupil kamsi do místnosti, spatřil v křesle biskupa za psacím stolem a uslyšel: „Pan Maximillien de Robespierre!“. Robespierre dost dobře netušil, proč je tu a tak se nervózně otočil zpět, aby uviděl zavřené dveře, kde před pár vteřinami zmizel komorník. Robespierre si uvědomil své společenské povinnosti a postoupil vpřed, aby biskupovi políbil ruku s prstenem. Biskup ho však zarazil gestem a ukázal mu na prázdnou židli.

„Robespierre, posaďte se,“ řekl biskup.

„Excellence,“ pozdravil Robespierre.

Biskup se lehce usmíval. „Robespierre, mnozí vás považují za zázračného člověka. Celý život nám děláte radost. Vždy pilný, snaživý, během studia vynikající výsledky...Lepší člověk nemohl vystudovat práva.“

Robespierre se též usmál, ale jaksi křečovitě, jakoby si současně vzpomněl na něco trpného.

„Bez stálé pomoci vás a Svaté matky církve by to nebylo možné. Naše rodina byla vždy chudá. Vděčím vám za mnohé,“ poznamenal Robespierre pomalu.

„Vděčíte za mnohé Bohu, že Vás obdaroval tolika charismaty a ctnostmi...,“ pokračoval biskup. „Dozvěděl jsem se, že prý hájíte zdarma nemajetné.“

„Spravedlnost nemůže být omezována nedostatkem prostředků excellence.“

Biskup stiskl rty a zamyšleně pokýval hlavou.

„Máte pravdu. A jsem rád, že jsem se rozhodl správně. Budete totiž jmenován soudcem. Je to věčná škoda, abyste byl jen obyčejný právník Robespierre.“

Robespierre se téměř vymrštil v křesle a vytřeštil oči.

„Odpusťte excellence, ale něco takového nemohu nikdy přijmout! To se raději vzdám své dosavadní právnické praxe!“

Biskup nechápavě zavrtěl hlavou a téměř vyplivl: „Proč?!“

„Každý soudce musí vynášet rozsudky smrti podle práva. A trest smrti je barbarský čin. Nebudu konat barbarství ve jménu práva, protože já se vždy držel zákona!“

Biskup na něho již jen nechápavě zíral, ústa v šoku otevřená dokořán. Najednou se začalo dít něco prapodivného. Biskupova asketická postava se začala podivně nafukovat. Pohublá tvář dostávala plných tvarů a co víc, všechna jeho vznešená roucha s hermelínem, která měl na sobě, začala šednout a odpadávat jako listí na podzim, dokud mu nezůstal jen obyčejný hnědý kabátec.

Robespierra v jednom okamžiku zbrotil pot. Přinutil se potlačit zděšený výkřik, když rozpoznal, v koho se biskup proměnil. Rozhlédl se kolem sebe, jakoby hledal pomoc. Uviděl lavice a stoly soudního tribunálu, za kterými se jako balóny nafoukli soudci i porotci. Robespierre nalezl opět rozvahu a přinutil se tvářit důstojně. Teď nebylo možno ukazovat slabost, ne před těmito lidmi. Za řečnickým pultem nyní hřímal Saint-Just. Mluvil mocným jasným, leč klidným hlasem a občas pro zdůraznění slov ukázal na otylého muže v hnědém kabátci, který ještě před několika lety býval králem Francie a Navarry.

„Občané, nejsme tu dnes kvůli spravedlnosti! Jsme tu kvůli člověku, kterému nelze spravedlností vládnout! Jemu lze vládnout jedině železem! Proč? Protože je král! Narodil se jako král! Proto mu nelze přiznat občanská práva! Nedělejte z něho občana nebo ho budete muset jako občana soudit!“ Saint-Just se na pár vteřin odmlčel a pokračoval, „A občana nelze soudit nespravedlností! Jestli budete Ludvíka Kapeta soudit spravedlností, musí být nevinen! Všem, kteří si říkají republikáni, musí být jasné, že lze vybírat jen mezi dvěma možnostmi! Ludvík XVI. musí buď vládnout, nebo zemřít!!!“

„Dobrá řeč,“ pomyslel si Robespierre, zatímco si šel Saint-Just za halasného potlesku sednout. Robespierre povstal a šel k řečnickému pultu. S lehkým úsměvem zastavil zdviženou pravicí potlesk.

„Občané, je třeba si uvědomit jedno. Zde se nevede soudní proces a vy nejste soudcové! Vy jste politikové a zástupci národa. Proto musíte přijímat opatření v zájmu obecného blaha. Pokud jde o mne,“ Robespierre si položil ruku na prsa, „trest smrti považuji za barbarský čin, který se z hloubi duše příčí mým zásadám a k Ludvíkovi Kapetovi necítím lásku ani osobní nenávist. Ale jsme mladou republikou, která povstala z revoluce, jež neměla čas, aby se dokázala pevně zakotvit! A král, který bude živ uprostřed této revoluce,“ hrozil Robespierre prstem, „nemůže být zneškodněn žádným vypovězením nebo uvězněním. Proto, ač s vnitřní bolestí vyslovuji pravdu: lépe, aby zemřel Ludvík Kapet, než sto tisíc poctivých občanů!“

Místností se ozval potlesk a pak už Robespierrovi vše splývalo. Všude se ozývaly výkřiky a hlasy, které volaly po smrti. Robespierre ještě spatřil, jak král spěchá na pomoc starému Malesherbesovi, který dělal králi právníka, a který po vyřčení rozsudku omdlel. Pak zase chvíli neviděl nic.

VII.

Zjistil, že má zcela promáčené šaty, avšak tentokrát nikoli potem, ale vodou. Stál právě před Lycée Louis-le-Grand, ve svých někdejších nejlepších šatech. Za ním stál akademický sbor a řada studentů. Jemu samotnému bylo teprve sedmnáct a nyní byl za celou školu vybrán, aby jakožto student s nejlepšími výsledky přednesl řeč před novým králem Francie. Robespierre se nadouval pýchou a ani se neohlédl po svých zámožnějších a urozenějších spolužácích, z nichž mnozí tuto skutečnost nedokázali přenést přes srdce a bylo více než pravděpodobné, že si na Robespierreovi ztracenou poctu vyberou jinak. Robespierra však v tuto chvíli budoucnost ani v nejmenším nezajímala. Nezajímala ho pomsta spolužáků, ani chřipka, kterou pravděpodobně dostane, neboť celou dobu lilo jako z konve. Bude přece mluvit před králem!

Konečně nastal ten slavný okamžik a objevil se královský kočár. Kočí ho zaparkoval přímo před Robespierrem a ten v jeho oknech spatřil dvacetiletého krále a takřka stejně starou královnu. Snažili se usmívat, ale bylo vidět, jak silně přemáhají únavu. Celý den cestovali po Paříži a zdravili se se svými poddanými. Toto byla jejich poslední zastávka.

Z chladu trochu ochraptělý Robespierre přednesl z patra svou pečlivě připravenou řeč, plynně a bez přeřeknutí. Když skončil, kočí na nic nečekal a práskl bičem. Kočár velice rychle zmizel v ulici a znavený král zmizel s ním, aniž by s Robespierrem promluvil jediné slovo. Robespierre nemohl věřit tomu, co vidí a vůbec nevnímal rozcházející se hloučky studentů a profesorů. Všichni byli rádi, že se po několikahodinovém stání venku mohou jít konečně ohřát, a že mají důležitou návštěvu bez problémů za sebou. Robespierre tam stál ještě dlouho, zcela sám a koukal směrem na roh ulice, za kterým zmizel kočár s králem...

VIII.

Robespierre si najednou prudce uvědomil, že klid, který pociťoval poté, co zazněl výstřel, zmizel. Nevěděl jak je to možné, ale byl při vědomí. Bál se otevřít oči, chtěl znovu padnout do uklidňující temnoty, ale nešlo to. Pár vteřin na to, co zjistil, že hledí na strop, se dostavily bolesti, které byly nesnesitelné. Bylo to, jakoby mu někdo začal vrážet nože zespodu do lebky. Sáhl si na tvář, aby zjistil, že ji má obmotanou papírovým obvazem. Ležel na stole. Na svém psacím stole! Vstal z mrtvých na místě, kde podepsal tolik rozsudků smrti. Bůh měl vskutku zvláštní smysl pro humor... Možná, že kdyby ho bývali neošetřili, mohl zemřít. Cítil, že už byl blízko. Naposledy spatřil své mladé sourozence, kterým musel nahrazovat oba rodiče, poté, co jejich otec po smrti ženy opustil rodinu. Vlastně, i svou matku spatřil! Stačila chvíle a…

Robespierre zůstal ještě ležet a přemýšlel, jak se sem dostal. Ale ten časový interval mezi výstřelem a probuzením nezaplňovaly žádné vzpomínky. Někdo ho musel přenést. Možná snad přišla i záchrana na poslední chvíli? Ale kdo? Ne, to bylo nemožné.

Uslyšel polohlasná slova a zjistil, že v místnosti není sám. Jeho přátelé a spolupracovníci zde byli shromážděni spolu s ním. Někteří naříkají. Téměř každý byl nějakým způsobem zraněn. Jiní polohlasně hovoří. Robespierre se pokusil zachytit něco z toho hovoru, ale uslyšel jen jméno jakéhosi generála Bonaparta, a že byl před chvílí zatčen.

„Bonaparte, Bonaparte,“ opakoval si v duchu Robespierre. „Ano, ten voják, se kterým si Augustin dopisoval!“ Robespierre si vzpomněl na bratra a doufal, že alespoň on rychle zemřel.

Najednou si uvědomil, že to, co zbylo z jeho úst, je plné krve a slin. Robespierre se s námahou posadil a sáhl si do kapsy pro kapesník. Přinutil bolestí otupené svaly v obličeji do pohybu, aby tu nechutnou směsici mohl vyplivnout. Od té chvíle musel plivat každých několik minut, neboť rány se otevřely a zaplavovaly dolní čelist krví. Za chvíli se k němu přitočil jakýsi muž a podal mu plátěný pytlík na tabák. Robespierre se pokusil o úsměv, ale bolestí pouze zavřel oči. Nakonec muži na znamení díku alespoň pokynul hlavou. Robespierre ještě chvíli seděl na stole a pak spatřil svou židli. Bez dlouhého rozmýšlení pomalu vstal a přesunul se do ní. Ještě jednou. Ale pocit triumfu, ani moci, který kdysi pociťoval, se nedostavil. A tak jen seděl. Chvíli plival krev do plátěného pytlíku a poté zase sledoval strop. A statečně snášel tiše bolest.

Venku za stěnou se začalo dít něco zvláštního. Ozval se rachot klíčů, dveře se otevřely a dovnitř vešel jakýsi voják. Zamířil přímo, ke v křesle zhroucenému Robespierrovi, který ho s nehybným výrazem a vzrůstajícím vnitřním neklidem sledoval, jak kráčí jistým krokem kupředu. Voják před něho mlčky hodil malý zmuchlaný papírek a zase zmizel. Robespierre se s námahou přinutil posadit se rovně a papírek rozbalil. Stálo na něm jediné slovo: Liberté. Ostatní muži v místnosti Robespierra chvíli pozorovali, ale když pochopili, že drobné poselství neobsahuje žádná slova spásy, vrátili se opět sami k sobě.

Robespierre si najednou uvědomil, jak strašně ho škrtí podvazkové punčocháče. Odstrčil se tedy i s židlí a pokusil se sehnout a rozepnout je. Ale všechny svaly měl tak rozbolavělé a ruce se mu tak třásly, že nedokázal se zapínáním nic udělat. Jeden z mužů v místnosti to uviděl, přišel k němu, poklekl a rozepnul spínání punčoch sám.

Robespierre na něho pohlédl s vděčným výrazem a ze svých roztříštěných čelistí plných krve zabublal: „Děkuji vám,…pane.“

Muž na něho s překvapením pohlédl, ale pak se lehce usmál a zase se vzdálil.

Robespierre věděl, že nebude trvat dlouho a ocitne se před soudcovskou stolicí. A tentokrát se zde nechtěl prvně objevit jako občan. Chtěl před ní stanout jako člověk. Měl totiž pocit, že v jakémkoli jiném případě by byl odsouzen k věčnému zatracení…